Kdo shodil náš květináč

Tento příspěvek bychom mohli začít podobně jako sedm trpaslíků v pohádce (zde ve verzi od Františka Hrubína):

…. hned si všimli, že tu něco není v pořádku. „Kdo odstrčil mou stoličku?“ ptal se první. „Kdo jedl z mého talířku?“ zvolal druhý. „Kdo mi nakousl můj chlebíček?“ ptal se třetí. „Kdo se tu pustil do mého medu?“ křikl čtvrtý. „Kdo jedl z mých jahůdek?“ ptal se pátý. „Kdo si bral z mých borůvek?“ zvolal šestý. „Kdo mi upil malinové šťávy?“ ptal se sedmý. „A kdo to leží na našich postýlkách?“ zvolali všichni, když se rozhlédli.

I my, když jsme se včera vrátili domů, jsme si všimli, že něco není na svém místě. Květináč, který stával na skříňce v lodžii, ležel v truhlíku pod ní. Sněhurku nebylo nikde vidět a tak jsme pročesali záběry z kamery a odhalili viníky:

A neprali se tam jen tito dva holubi. Rovnou tři páry se ve stejnou dobu rozhodly, že ta velká bouda (naše lodžie) by byla ideálním místem pro založení hnízda a rozhodly se ji prozkoumat.  Situace se vyostřovola a zákonitě to nakonec skončilo velkou pranicí:

Poslední holub odletěl dost nerad, až když se objevil poštolčí sameček s obědem pro samičku.

Ta totiž byla (a je) toho názoru, že v době, kdy má tak důležitý úkol jako zahřívat vejce, nechá řešení všech ostatních problémů na samečkovi. A holubi to bohužel vědí a nějakým záhadným způsobem poznají i to, kdy jsme doma my.  Zřejmě je dokonalý holubí zrak podceňován a pronikne i roletou na okně, takže je jim hned jasné, že uvnitř za oknem nikdo zrovna není.  Stejně ale na ně můžeme těžko vyběhnout, protože bychom vyplašili poštolku. To ale holubi (zatím) netuší…

Květináč zůstane dole v truhlíku tak, jak tam spadl, patrně ještě nějakou dobu. „Naše“ poštolka nám totiž poskytuje jen taktak dost času na zalití kytek za dveřmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.