Zdá se, že každý zde na něco čeká. „Náš“ poštolčí sameček čeká, zda se konečně nezavděčí samičce, aby na něho stále neječela svoje požadavky. A když už ty požadavky řádně plní, kdy už se konečně objeví první vejce.
„Naše“ poštolčí samička tráví čekáním na samečka celé dny. Pokud ji zrovna nevidíte na některém z jejich oblíbených posedů na bedýnce u dveří, na bidýlku nad ním nebo na zábradlí, případně pokud se neschovává před větrem na bidýlku nad starým hnízdem, je určitě někde poblíž tam, kde ji vidět nemůžete: na stříšce nad lodžií, střeše či anténě našeho nebo některého ze sousedních nebo protějších domů. Pokud není sameček na dohled, a zrak má „naše“ samička opravdu vynikající, je zcela potichu. Pokud ho ovšem jen koutkem oka zahlédne, spustí křik. Snad ještě žádná před ní tolik a tak hlasitě nehulákala. Pokračuje v tom i večer, když se už oba usazují na bidýlka ke spánku, a opět začne hned ráno ještě před rozedněním…
I my, lidé domácí čekáme. Kromě již zmíněné první letošní vejce třeba i na to, kdy budeme moci zalít jedličku v lodžii. Akce obnáší: otevření dveří, nadzvednutí rolety, prostrčení ruky s konvičkou, zalití, spuštění rolety…. a nejpozději v tomto okamžiku už jsou poštolky zpět…