Myšilovka

Občas stojí za to podívat se, jak naši zvířenu líčila starší literatura. Dosti obsáhlou kapitolu věnovanou poštolkám obsahuje  spisek s výstižným názvem Zábavy přírodopisné: k prospěchu mládeže českoslovanské z roku 1877.

Myšilovka

Pozdvihněte zraků svých do výšky. Vidíte tamto ve vzduchu kmitající se tmavý bod? Toť poštolka, malý dravec ptačí, jenž právě přiletěl od zbořeného hradu a nyní loviti se jal svou obyčejnou kořist — myši polní, čili hraboše.
Tohoto myšího lovce spozorovala nepochybně také syslice a dle rozumné zásady, že opatrnosti nikdy nezbývá, udeřila na poplach a upozornila nejen své svěřence, nýbrž i také nás na blížícího se urputníka, s kterýmž několik okamžiků se baviti chceme.
Hle, jak trvale se drží na témž místě, a kdyby stále křídloma netřepetal, mohli bychom se domnívati, že je tam na modrou oblohu přimrazen. Ale není tomu tak; bystrým zrakem svým, jakýmž všichni draví ptáci jsou obdařeni, shlédl s oné výše polní myš a teď čeká s napjatými křídly, až mu přijde na ránu. Vizte, nyní srazil křídla těsně k tělu, a jako kámen padá téměř kolmo k zemi. Co se mu stalo? Nic neobyčejného; takový je způsob jeho lovení. Jakmile spatříte ptáka velikosti hrdličky ve veliké výšce nad zorní poletujícího a často ve vzduchu na jednom a témž místě se třepetajícího, můžete říci bezpečně, že je to poštolka, neboť žádný jiný dravec neprovádí lov svůj způsobem podobným. Hleďme, již opět vznáší se do povětří, ale jde to nějak těžce. Jakž také jinak? V drápech jeho úpí vykrmený hraboš polní, a dravec, jak se podobá, nemíní jej sežrati na blízku. — Již je patrno, že odnáší kořist svou tam, odkud přiletěl a kam i my se nyní podívati musíme.
Kouzelný proutku, čiň svou povinnost. Švih — švih! Aj, hle — jsme opět na místě. Stojíme na vysoké skále, strmící k nebi za rozvalinami památného hradu; pod našimi nohami, asi pět metrů níže, vyčnívá plochý výstupek skalní, a na něm — vítaná to náhoda — spatřujeme hnízdo poštolky se čtyřmi, zažloutlým čmýřím oděnými mláďaty.    (Obr. 2.)
Mezitím co samice byla na lovu, stál samec poštolka na stráži, a nyní, jak se zdá. učiní opět on výlet do polí, na kterých letos polních myší jen jen se hemží. Pospěšme však sobě a dříve, než nám odletí, porovnejme jej se samicí, bychom jednoho od druhého dobře rozeznávati se naučili.
Hlavní barvitost obou je rezavě červená; podélní, okrouhlé, neb i šípovité hnědé skvrny pokrývají hlavu, hřbet, i spodní část těla; ocas samce je zamodrale šedý a má na konci širokou, černou pásku, za kterou ještě bělavý lem následuje, anat samice ocasem, četnými hnědými páskami pruhovaným se vyznamenává. Mladí i staří mají mimo to ozobí, t. j. kůži pokrývající zobák u hlavy a nohy pěkně žluté, drápky černé, zobák zamodralý, oko hnědé. Samice je větší a silnější než samec, který se stará hlavně jen o sebe, anať samice nejen mláďat svých hájiti, ale také potřebné krmivo jim loviti a snášeti musí. A opatřovati tolik nenasytných hltounů dostatečnou potravou, není právě žádná maličkost; malí dravčíci jsou neustále při dobrém apetitu a potřebují mnoho, než se žaludky jejich masem naplní.
Hle, jaké kusy masa polykají, a jak hltavě!
Matka, trhajíc a rozdělujíc zobákem svým přineseného hraboše, neví věru, který zobák by dříve podělila a naplnila; po každé, když nějaký kus urve, otevírá se naň dokořán čtvero hladových hltanů, z nichž pisklavé tony se vydírají; v kratičké době zmizela hlava, kosti, kůže i se srstí hraboše, vše ztratilo se v jícnech nenasytných žroutů. A co se stane v žaludku jejich s kostmi a srstí pohlcených zvířat? Ztráví se také pevné tyto předměty? Nikoliv; srst, peří a pevné kosti žádný dravec nezažije, vyvrhuje je v podobě tuhých koulí čas od času, tak že na místě, kde se draví ptáci zdržují, podobných koulí vždy lze nalézti; dle chlupů, peří a kostí, obsažených v těchto vývržcích, poznávají přírodozpytci, kterými živočichy ten neb onen dravec hlavně se živí a je-li tudíž užitečný nebo škodlivý.
Poštolka, podělivši mláďata přinesenou kořistí, opět odletěla; tato se poněkud utišila, shoulivše se jedno k druhému uprostřed hnízda. Místo čili pelech, ve kterémž tato dravčí havěť světlo boží spatřila, vyhlíží velmi podivně. Věru to není umělé hnízdo sýkorky, ani hnízdo z hlíny, pracně uhnětené, naší jiřičky, ba nepodobá se ani hastroši vrabčímu, jsouc co do umělosti a píle v provedení ještě hluboko pod nimi. Vlastně to není žádné hnízdo, neboť několik suchých větví, sem a tam  roztroušených, trocha slámy a sena promíchaná peřím a všelikými ne příliš líbezně zapáchajícími odpadky zvířecími, nemůže se přece jmenovati hnízdem. Nikoliv, s pelechem tímto nedala si poštolka mnoho práce, a je viděti, že v umění stavitelském daleko nepokročila, třebať byla jinak ptákem dosti statečným, chytrým,  a v lovu obratným. Ještě něco; vedle hnízda leží stranou odstrčené jalové vejce, na kterémž můžeme seznati, že vejce poštolčí jsou na zažloutlo-šedé půdě hnědě skvrnitá a žilkovaná, což pro budoucnost sobě budeme pamatovati.
Poštolka nemívá vždy hnízdo na skalách; častěji ještě spatřuje se toto v zříceninách starých hradů, někdy také i na vysokých stromech, ve kterémžto případě používá opuštěných hnizd vraních, zbavujíc se takto i těch nejskrovnějších starostí o zbudování kolébky pro své potomstvo.
Mláďatům poštolčiným, jichž bývá někdy až sedm, nedostává se vždy jen křehkého masa myšího; stává se, že v některém roce hrabošů je velmi pořídku, a tu pak musí mladí i staří bráti za vděk hmyzem, drobnými plazy, aneb namáhati síly své lovením ptáků, ve kterémžto umění nedaří se jim však příliš dobře; poštolka je v letu méně hbitá a v pohybech svých méně obratná, a proto nebývá lov její na ptáky tak vydatný, jako honba silnějšího a prudšího ostříže. Za to ale požívá poštolka všudy, kde se zdržuje, pěkné pověsti, že není ptákem škodlivým a že hlavně rolníci velice jí sobě mají vážiti; vypočítalo se,
že jediný párek poštolek s 5 —6 mladými za léto velmi snadno zahubí 4 — 5 tisíc polních myší, ježto ptáci tito obmezují se vždy na tento druh polních škůdců, když lov jejich je dostatečně vydatný.
A čím pak se živí poštolky v zimě? Poštolky neostávají u nás po celý rok; v měsíci říjnu, když mláďata jejich dospěla, stěhují se do krajin teplejších, kde sníh půdu zemskou nepřikrývá, a vrací se k nám opět v měsíci březnu, když ledová pokrývka zase zmizela a na polích se počíná nový život a nový ruch.
Smyslové poštolek jsou výborní, což platí zejména o zraku a o sluchu; povaha jejich je čilá, veselá a méně urputná; velmi rádi škádlí a pokoušejí jiné větší dravce, hlavně pak výra, jehož kořistí se také někdy stávají; křik jejich je veselé: „kli-kli-kli“, v hněvu pak vydávají zvuky, podobné chechtotu lidskému. U nás jsou poštolky ptáci plaší a velice ostražití, protože je lidé buď z nerozumu aneb kratochvíle pronásledují; v některých krajinách jižních stávají se člověku velmi přítulnými a hnízdí nezřídka i na jeho domě. V mládí lapené poštolky brzy krotnou a dostávali se jim laskavého ošetření, přivykají záhy svému opatrovníku, někdy až v té míře, že byvše na svobodu puštěny, samy k němu zpět se vrací, hlasu jeho jsouce poslušný a k všelikým službám vždy ochotny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *