O kosech a poštolkách

Po kosech literárních a hudebních se ještě vrátíme ke kosům takzvaně „našim“.
Jeden je majitelem  zahrádky u našeho domu na venkově. Zahrádka není zrovna nejvzorněji udržována a on i jeho žena by jistě uvítali, kdyby jim jejich lidé častěji posekali trávu. O tom, komu zahrádka dvůr patří hlasitě informuje případné vetřelce z nejvyšší větvičky smrku, který od doby, kdy ho bývalá majitelka vysadila již dávno přerostl vše ve svém okolí. Někdy se ale spokojí i se hřebenem stodoly, což je ovšem místo, které si zpravidla nárokuje „náš“ strnad.

I v nejbližším okolí našeho městského bytu se vyskytují kosové. Zdá se, že v hojnějším počtu než na venkově.  Až na výjimky se ale drží dále, resp. níže, od našich oken a lodžie. Snad se ještě v místní kosí populaci traduje, jak špatně dopadl nejdrzejší z těchto drzounů.

Létal k nám pravidelně v předjaří a na jaře roku 2010.  V době, kdy poštolka seděla na vejcích a poté se starala o malá poštolčata, se objevoval takřka denně po ránu. Hned poté co přistál na zábradlí, začal na samičku pokřikovat své kosí neslušnosti. Pravděpodobně to bylo ještě něco daleko horšího než “Hele ji! Hele ji! Brrr!”, které vyrozuměl u svého kosa Karel Čapek. Poštolka přitom dělala, jako že tam kos žádný kos není. Ono totiž, když by na něj vystartovala zespodu z hnízda, tak by jí stejně ufrnk. Nač tedy plýtvat energií, když byly na pořadu dne důležitější věci, jako hřát vejce a pak mladé.

Když je poštolčatům deset dní tak končí období, kdy na nich samička musí trvale sedět, protože první bílé ochmýření v němž mohou snadno prochladnout nebo se přehřát je už nahrazeno druhým šedivým prachovým peřím, pod nímž už podrůstá peří krycí.  Samička už se v té době může z hnízda vzdálit, aby si protáhla křídla a pomohla samečkovi se zásobováním. To ovšem kos zřejmě nevěděl.  28. května, když se ze stromu pod našimi okny ozval kosí zpěv (žádné hulákání, ale řádný koncert), samička zvedla hlavu, vylétla na zábradlí a pak se nám ztratila z očí i záběrů kamer. Po chvíli se vrátila s uloveným kosem, po němž na hnízdě zbyla poté, co ho natrhala na kousíčky velikosti právě tak vhodné poštolčatům do zobáčku,  jen hromada černého peří.

Mohl to být pochopitelně jiný kos.  V každém případě se toho roku již žádný na zábradlí neukázal.

Pozn.: Kosy a poštolky najdete pohromadě také v názvu stránek Turmfalke, Amsel, Drossel, Fink und Star…; ve fotoreportážích zde ovšem kos (Amsel) a poštolka (Turmfalke) figurují odděleně.  Vlastně jediné společné foto, které znám, se vyskytuje občas v ilustracích na Wikipedii – soubor Blacbird and kestrel z Wikimedia commons ( photo by sannse, May 2004), kde se kos snaží odlákat pozornost od svého hnízda:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.