O poštolkách aneb historie hnízda

Od roku 2007 hnízdí v naší lodžii v osmém patře panelového domu na okraji bystrckého sídliště pár poštolek. Poštolky si vybraly toto místo již v 90. letech 20. století pro přespávání. Po požáru v bytě o patro níže v zimě 2006 jsme do lodžie vystěhovali starou skříňku a dál se o tento prostor v zápalu čištění hlavního bydlícího prostoru nás lidí příliš nestarali. Tak se stalo, že skrytý a před nepohodou dobře krytý kout lodžie za skříňkou na opačné straně od vstupních dveří obsadili nejprve holubi a po nich v něm nalezly zalíbení i poštolky. Vybraly si místo přímo na neuklizené podlaze a vedle jednoho bílého (zřejmě ještě holubího vejce) se tu objevilo pět poštolčích, po tatínkovi krásně zrzavých vajec. Výhody lodžie pro zdárné vyvedení mláďat se ukázaly, jakmile první poštolčata začala objevovat svět. Lodžie jim totiž poskytuje bezpečný treninkový prostor pro první pěší výzkumné výpravy i letecký výcvik, při němž lze postupně zdolávat stále náročnější a vyšší místa pro přistání.

Jednotlivé hnízdní sezony si byly až do rekonstrukce r. 2016 co do průběhu podobné jako vejce vejci, ale přesto byla každá jiná. Text, který popisuje historii hnízda před osudným rokem 2016 zde ponecháváme beze změny včetně času přítomného:

Poštolčí pár stále používá lodžii po většinu roku pro přespávání a úkryt před nejhorší nepohodou. Podle denní doby a převládajícího větru pak poštolky přespávají nebo se ukrývají na dřevěných bidýlcích u dveří, kterými jsme v létě 2008 nahradili rozpadající se úchyty sušáků, nebo na původních plastových konzolách sušáků na protější straně lodžie. V chladnějším ránu se s oblibou na dřevěných bidýlkách sluní a provádějí toiletu.Tato bidýlka jsou obecně preferována nejen jako zřejmě pohodlnější, ale i s ohledem na převládající směr větrů.

Na jaře se poštolky vracejí obvykle v únoru nebo v březnu podle vývoje počasí. Často se zastaví i předtím, zřejmě jen tak obhlédnout, zda je vše na svém místě.

Těžko říci, zda to byl po více let ten stejný pár. Podle toho, jak se vraceli většinou najisto, by člověk soudil, že ano. V roce 2012 po zmizení samečka na konci května, se však na začátku července objevil sameček nový, rozeznatelný i podle jiné kresby na křídlech. S ním se možná vyměnila i samička. K radikální výměně pak došlo v předjaří 2015, kdy vládu nad lodžií převzal mladistvý sameček, vybarvením ještě prakticky nerozeznatelný od samičky, avšak jasně dokazující, že poštolky pohlavně dospívají v prvním roce života.

V každém případě v období jarních námluv a pak v menší míře i na podzim dochází každoročně k pranicím a tahanicím s „cizími“poštolkami, přičemž pro nás lidi nebývá jasné, kdo vlastně vyhrál. Pokud se ovšem nepere mladičky ještě nepřepeřený sameček s plně vybarveným zkušeným matadorem. Poštolky se přitom perou nejen o samotné hnízdo, ale i o vlastní teritorium v úseku několika domů v ulici včetně její protilehlé strany, kde mají oblíbené posedy na anténách a výtahových šachtách. Na začátku sezony se poštolky musejí vypořádat obvykle i s holuby, kteří se zde téměř každý rok snaží zahnízdit před nimi. Po několik sezón (2010 – 2013) se objevoval i další vetřelec, mladý sameček (s šedou hlavičkou, nevýrazně zrzavými leč charakteristicky vzorovanými křídly a ocáskem jako samička). Tento obejda, nebo vlastně obleta, se snažil pro sebe urvat něco z kořisti, kterou přinášel sameček a posléze i samička. Příliš odvahy ovšem nepobral. I malá poštolčata, která křikem reagují na každého přiletěvšího opeřence v domnění, že je to výrobce myšáků, ho dokázala svým hulákáním zahnat.

Začátek každé sezóny je bouřlivý nejen pranicemi o hnízdo. Sameček láká samičku na hnízdo a prohlubuje hnízdní důlek tak, že se na něm vrtí. Samička rovněž vylepšuje a zkouší hnízdo vrtěním. Ne vždy ovšem sameček prosadí svůj názor na to, kde mají být vejce snesena. V roce 2008 jsme my, lidé domácí, ve snaze vylepšit hnízdnní kout vyklidili starý nepořádek a vystlali místo senem.  Samečkovi se to zjevně zamlouvalo, brzo se objevil dokonale vytočený důlek. Samička však snesla vejce v plastovém ozdobném květináči pod zábradlím, kde měla příjemnější podklad pro sezení, ale hnízdo nebylo chráněno před deštěm. To, vzhledem k tomu, že plasťák byl bezodtokový, mělo katastrofální následky v období středoevropských monzumových dešťů. Mohlo to být také tím, že vejce nebyla oplodněna, ale toho roku se nic nevylíhlo. Samička se samečkem to sice ještě dlouho poté, co se dalo očekávat líhnutí, nevzdávali, ale nakonec vejce zkonzumovali. Od té doby každoročně v předjaří vystýláme nově hnízdní kout směsí lesní hrabanky, štěpek a písku. Směrem k zábradlí dáváme bedýnku od ovoce vyplněnou hrubším materiálem. Ovšem ani to se nemusí vždy a každé samičce na první pohled líbit. Na jaře roce 2013 se sameček vytrvale vrtěl v truhlíku u starého hnízda a samička zase pod policemi, které jsme v předešlém roce umístili do protilehlého kouta lodžie ke dveřím a kde se předtím snažili zahnízdit holubi. Nakonec však sameček přesvědčil samičku (patrně především důslednou donáškou myšáků do svého kouta) a vejce byla snesena na starém místě.

Kromě páření se začátek sezony projevuje i donáškou dárkových úlovků pro samičku. Nejčastěji, a to po celý rok, jsou to hraboši. Když začínají vylézat hadi a štíři, vytasí se obvykle sameček s množstvím ještěrek. Doplňkovou stravu tvoří hmyz a po vydatných deštích žížaly. Občas jsou doneseni drobní ptáci a ptáčata. Jednou sama samička donesla skoro celého holuba, podvakráte jí pak sameček přinesl andulku. Ze samiččiných úlovků zasluhuje pozornost kos, kterého donesla poštolčatům v květnu 2010. Po řadu dní to byl totiž právě on, kdo každé dopoledne přiletěl na zábradlí a a hlasitě na samičku na hnízdě pokřikoval nějaké kosí neslušnosti. V každém případě se poté, co poštolčata kosa slupla, toho roku již žádný na zábradlí neukázal.

Průběh předávání kořisti se mění během sezony a ostatně i během let. Na začátku je to obvykle velká honička, kdy se sameček občas zase snaží  samičce myše opět sebrat. V průběhu sezení na vejcích už obvykle ale panuje v předávkách určitý řád, i když, pokud nemá sameček štěstí v lovu a objeví se po delší době, bývají předávky dramatické.

Pro přebytečné úlovky mají sameček i samička své úkryty. Donesené úlovky schovává samička především v době, kdy jsou poštolčata ještě velmi malá a samečkovy dodávky výrazně převyšují konzumaci. Za příruční odkladiště jí slouží rohy hnízního koutu a bedýnky před ním. Oblíbeným úkrytem je pak škvíra mezi truhlíky pod skříňkou. Sameček jí obvykle na všechny úkryt přijde, jednou dokonce kamera zachytila, jak mu samička ukazuje, kam myše schovala. Sameček jí pak s oblibou myše nosí znovu – zřejmě proto, aby zvýšil svou prestiž lovce a zásobovatele rodiny nebo, aby byl v lodžii pořádek. Máme podezření, že si sám dělá skrýše někde v okolí, protože často, když se samička hlasitě dožaduje přísunu proviantu, se dokáže vrátit s úlovkem takřka obratem.

Vejce samička snáší obvykle jednou za dna dny, ale většinou se prodleva mezi vejci protáhne i o půl dne déle.Před začátkem snůšky se obvykle zklidní a začne více pobývat na hnízdě. Ukončení snůšky pak signalizuje to, že na předposledním veci začíná důsledně sedět. V průběhu sezení ji střídá sameček v době, kdy konzumuje donesenou kořist, se kterou se obvykle letí proletět mimo lodžii nebo si odnese ke dveřím. Sameček sedí na vejcích zjevně neskonale rád a samička ho často musí po návratu odhánět. Po opětovném zasednutí na vejce je vždy důkladně přeskládá, neboť samečkovi to, alespoň podle ní, tak dobře nejde. Až se poštolčata vylíhnou, tak už je sameček zasednout nedokáže. Výjimkou byl mladý sameček v sezóně 2015, který se nejprve musel na vejcích naučit sedět, ale poté se mu to tak zalíbilo, že důsledně střídal samičku ještě v prvních dnech po vylíhnutí mláďat.

Zatímco mezi snesením jednotlivých vajec bývá dlouhá prodleva, líhnutí je zhuštěno obvykle do dvou dnů. Samička poštolčata zahřívá minimálně 10 – 11 dní; dokud ještě dokáže to zvětšující se pohyblivé klubko pokrýt, podle teploty poslední dny jen v noci. Prochladnutí může zřejmě mít pro poštolčata tragické následky. V roce 2010 během první noci bez výhřevné podpory samičky uhynulo poslední šesté nejmenší mládě jinak zjevně čilé a krmené. V přibližně stejném věku zahynulo i páté poštolče v roce 2013.

Mláďata krmí téměř výhradně samička, alespoň v prvních dnech. V roce 2010 začal krmit v té době 7-10denní mláďata i sameček, zřejmě vyprovokován dorážejícím nejhladovějším nejmladším a nejstarším. Podobně jako v sezení na vejcích našel v této jinak samiččí doméně zalíbení a pokračoval v tom i v následujících letech. Jako výrazně všestranný se v tomto směru ukázal  sameček v roce 2014. Začal krmit poštolčata hned po vylíhnutí a krmil je dokonce i když na nich samička seděla a zahřívala je. Tak bylo možno vidět zpod kvočny postupně vykukující hlavičky, kterým sameček pečlivě a něžně vkládal drobné kousky masa do zobáčku.  Samička byla na rozdíl od předchozích let natolik tolerantní, že ho nechala krmit mláďata v době, kdy je krmila sama. Krmili tedy poměrně často společně.

Doba, kdy se samička začne od mláďat vzdalovat a rovněž lovit, závisí na sezóně. V době hojnosti může veškerý lov zvládnout sameček sám a samička jen v klidu dohlíží na poštolčata, jako tomu bylo v roce 2010. Toho roku krmila na hnízdě rozmazlená poštolčata ještě ve věku, kdy už měla opustit lodžii. V roce 2015 naopak samička přestala krmit poštolčata velmi brzo, na což nakonec doplatilo nejmenší šesté poštolče. Dokázalo se sice dožít věku 29 dní, ale nakonec už si mezi dravějšími sourozenci nedokázalo vybojovat dostatek potravy.

Před horší situaci, kdy výživa mláďat zůstane jen na jednom z rodičů, se naše poštolky ocitly jen jednou. V roce 2012 na konci května zmizel sameček. Bylo to „naštěstí“ v době, kdy již samička začínala lovit. Aby to zvládla, rozhodli jsme se jí, i když jinak do poštolčího života nezasahujeme, vypomoci myšími holátky a kousky masa, které alespoň částečně nahradily samečkův podíl na donesené kořisti.

Poštolčata v době, kdy jim začíná podrůstat pod prachovou pokrývkou peří a začínají vypadat jako zarputilí maskovaní lupiči, se od prvního roku postupně vydávají směrem pod zábradlí vyhlížet rodiče s úlovkem. Pak během několika dní doťapkají  před dveře lodžie do druhého kouta, kde se dá báječně rozplácnout a slunit. Vedle toho, že se musí naučit samostatně zvládnout porcování a konzumaci kořisti (nejprve do ní jen ďobou, pak se naopak snaží spolknout myše vcelku…), hlavní dovednost, které se věnují je nácvik létání. K základním prostocvikům patří mávání křídly ve stoje a v běhu, kombinovaný skok do výšky a dálky s dopomocí křídel, chůze po okraji květináče a po zdolání patřičné výšky i po zábradlí, přesné přistání tam, kam máme namířeno…. Postupně zdolávají krátkými přelety jednotlivé výškové úrovně od truhlíku vedle hnízda po skříňku a zábradlí. Vrcholem leteckých dovedností nácvikového období je přistání na bidýlku. Nejčastější první pokusy o ně končí obvykle těsně vedle na zdi, přičemž zdatnější poštolčata dokážkou vyšplhat poslední úsek po zdi. Dospívání se projevuje i tím, že poštolčata již nepřespávají v hnízdním důlku, ale přesouvají se na noc do bedýnky, a pak většinou už rovnou na bidýlka, která jim rodiče velkomyslně uvolní.

Vlastnímu vylétnutí z lodžie předchází většinou celý tento důkladný předletecký trenink. V roce 2009 však dvě 27denní poštolčata bez jakékoliv přípravy po hlučnějším otevření dveří přeletěla na protější stranu ulice. Bylo pak vidět, že je rodiče krmí i tam. Pouze jedno z nich se ale po čtyřech dnech vrátilo. Třetí poštolče se zatím pilně věnovalo samostatnému treninku přesného letu, takže dosáhlo dříve bidýlka než jeho zcestovalý sourozenec. Do volného prostoru za hranice lodžie se však odvážilo až o 6 dní později než prvá dvě poštolčata.

I když se v každém ročníku vyskytne nějaký ten individualista, většinou poštolčata podnikají vše společně. Při první vylétnutí pak může být pro to nejmladší obtížné se vrátit. V prvním roce přilétlo z prvního výletu o den později. Týž večer dorazilo a přespalo i šesté cizí poštolče (ještě s posledními zbytky chmýří na hlavičce), které mělo zřejmě obdobný problém. Cizí poštolče, které přistálo na zábradlí jednoho rána v roce 2013, bylo dokonce zbytkem poštolčí rodiny adoptováno. Objevilo se v době, kdy domácí poštolčata už dokázala vylétnout na skříňku a zábradlí, ale dosud nelétala mimo lodžii. Vracelo se pravidelně každý den ráno a večer, když se poštolčata domácí poštolčata odebrala ke spánku, odletělo. To se opakovalo až do doby, kdy toho roku poštolčata opustila natrvalo naši lodžii. Muselo pocházet z některého z hnízd v okolních ulicích a zjevně se rozhodlo, že život v naší lodžii je lepší než u něj doma…

Po zdárném návratu z prvního výletu si pak poštolčata obvykle dají den dva pauzu než se znovu pustí do toho dobrodružství. Do lodžie se pak skoro celý měsíc vracejí jako do bufetu a noclehárny.

Jednoho dne se pak rodiče rozhodnou, že už ty otesánky dále podporovat nebudou. Prvním signálem je obvykle návrat samičky a samečka na dřevěná bidýlka a samečkovo ranní producírování před samičkou v hnízdním důlku. Poštolčata nejsou v té době ale vyháněna nijak dramaticky. Zdá se, že rozhodující je i lákání světa venku. Vytratí se na delší vandr, z něhož se někdy po několika týdnech vracejí. Rodiče se k nim pak už ale chovají jako k cizím vetřelcům, které je potřeba bez milosti vyhnat.

Se začátkem podzimu vůbec opět propukají boje o lodžii, i když ne tak urputné jako na jaře. Někdy koncem října až listopadu pak postupně samička a sameček mizí z lodžie, kterou pak už navštěvují jen sýkorky, rehci a drzí holubi. Pokud ovšem není výjimečně teplá zima nebo v lodžii pobývající pár výjimečně nemá sklon k toulkám a stěhování, jako v zimě 2015/16.

***

Pozn.: Přehled všech hnízdních sezón najdete zde. Podrobná data k jednotlivým sezonám uvedena v samostatných denících. Dále najdete: Info o sledování poštolek a kamerách (sledovat můžete zde nebo po přihlášení zde), odkazy na další webové kamery sledující hnízdění „cizích“ poštolek.

Aktualizováno: 17/10/2018 00:50